Píše se rok 1945 a idylická moravská víska se halí do rozjařené atmosféry radosti nad koncem války. Střih. O tři roky později se dostává ke slovu další totalitní režim a život, který se pomalu vracel do starých kolejí, se obrací naruby. Tradiční vesnický život převálcují striktně diktované normy a doposud soudržná vesnice se rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Ptáte se, jestli je to film nebo realita? Obojí je správně. Skutečné události se odehrály v moravské vesnici Kelč, kde se Vojtěch Jasný narodil. Místní ale s natáčením nesouhlasili, a tak se štáb přesunul do města Bystré na Svitavsku, kde vznikla většina scén. Téměř o třicet let později se sem režisér vrátil a natočil volné pokračování Návrat ztraceného ráje.

Scénář „rodáků“ pozvolna krystalizoval přes dvacet let a většina filmových událostí má reálný předobraz. Například postava filmového Františka vznikla podle konkrétního člověka. Radoslav Brzobohatý, který ho ztvárnil, dojížděl za Františkem Slimáčkem do Kelče, aby dodal své roli sedláka na věrohodnosti. Tento svérázný člověk se na rozdíl od svého filmového obrazu dožil pádu komunismu. Možná mu v tom pomohlo jeho životní heslo: „Jenom debil může žít s nenávistí.“

Všichni dobří rodáci bez přikrášlování ukazují nemilosrdnou realitu poválečných let. Skrze několik lidských osudů sledujeme drama těch, kteří za boj s mocí a krutostí zaplatili vysokou cenu. Doba kolektivizace mnohé stála nejenom grunt, ale i rodinu, přátele a leckdy vlastní život. Ve filmu i ve skutečnosti. Tak není divu, že film skončil v hlubinách trezoru a ven se dostal až po Sametové revoluci. Nic na tom nedokázal změnit ani fakt, že Všichni dobří rodáci byli v roce 1969 nominováni na Zlatou palmu v Cannes a Vojtěch Jasný získal cenu za nejlepší režii.