Příběh o postupném sbližování stárnoucího violoncellisty Františka, který už toho od života moc nečeká, a malého chlapce Kolji, který mu zůstane po fingovaném sňatku na starost, není potřeba dlouze představovat. Nejsilnější stránkou filmu je právě nezaměnitelná „svěrákovská“ poetika. Laskavý retro příběh těsně před pádem komunismu přináší vyvážený poměr humoru, nadsázky i sentimentu a melodramatu. Léčí svou smířlivostí a povznáší hlubokým pochopením pro slabé i silné stránky lidské duše. Nemalý podíl na působivé vizuální stránce filmu mají i filmové lokace, na nichž se Kolja natáčel. Na vlastní kůži si můžete vyzkoušet nejrůznější atmosféry jednotlivých míst a spojit si je do hořkosladké nálady, kterou snímek Kolja dodnes diváky okouzluje. U řeky Vydry, kde už žádné vydry nejsou, můžete meditovat o čase a pomíjivosti. Na promenádě ve Františkových lázních se zase můžete pousmát při vzpomínce na malého muzikanta, který napodobuje toho dospělého. Nebo se vydejte centrem Prahy ve stopách Františka Louky, který vzal Kolju na nákup nových botiček a připomeňte si podobu předlistopadové metropole. Rok 1989 je možná minulost, která se zdá vzdálená. Na místech, kde se snímek natáčel, ale uvidíte, že je pořád blíž, než byste čekali. Přesně o tom totiž film otce a syna Svěrákových vypráví. Ukazuje hrdiny všedního dne a jejich trpké i pozitivní příhody s laskavým humorem a pochopením. Každému život někdy vzal, jindy dal a je jen na každém, jak s tím naloží. K tomu navíc nabízí přesné a uvěřitelné charaktery a pečlivě zkomponovanou atmosféru jednotlivých míst i situací. To vše s inteligentním, místy až groteskně černým humorem. Snímek Kolja ale není černobílý. Stejně jako skutečnost.